Spolek pro obnovu tělesné zdatnosti
Vytvořil:
© 2010 B.A.T. Program s.r.o.
KdeKdyJak.cz

Atletický fanda

27. 6. 2019

Národní sportovní agentura - další zbytečná státní organizace?

Proběhlo smozřejmě hodně atletických závodů, v čele s doma nejvýznamnější akcí - ostravskou Zlatou tretrou. K vidění byla skvělá atletika, ale mne v tu dobu trápil jiný problém. Sněmovna přehlasovala veto Senátu a ustavila tak vznik Národní sportovní agentury. Svůj názor na ní jsem chtěl opublikovat již před hlasováním Sněmovny v zasvěceném článku v některých mediích, avšak nenašel odezvu. Dal mi dost práce, takže sice pozdě bycha honit, ale uveřejním ho zde a snad se pár lidí zamyslí nad tím, jak vlastně funguje či spíše nefunguje sport v tomto státě. Ostatně jako celá řada dalších věcí. A pokud se vám líbí, klidně ho šiřte a kopírujte dále.

Český sport na scestí anebo rozcestí?

V rámci loňských oslav 100 let české státnosti slavili i sportovci 100 let existence českého sportu. Slavit bylo co, protože český, potažmo československý sport, se nejednou zapsal zlatým písmem do historie světového sportu. Ovšem jen pokud hledíme na úspěchy, současná sportovní realita má i své stinné stránky, o kterých by se nejraději nemluvilo vůbec. Český sport je dlouhodobě nemocný. Proti lesku olympijských medailí Ester Ledecké či Evy Samkové stojí dotační aféry dotýkající se především fotbalu, ale i Českého olympijského výboru, fotbal má i svého démona jménem Berbr, volejbal už takřka zapomenutou finanční aféru a hokej třeba proslulé Růžičkovo půl mega za místo v sestavě extraligového klubu. Sponzorské dary za místo v sestavě bez ohledu na talent a výkonnost jsou v kolektivních sportech relativně běžná praxe. Sport však není jen reprezentace a fotbalová či hokejová extraliga, ale také sportovní podhoubí, které se ruku v ruce snoubí se zdatností národa českého. A ta je stejně rozporuplná. Na jedné straně tisíce účastníků kupříkladu závodů Czech Run, komerčně úspěšného privátního projektu. Na druhé straně alarmující zprávy o klesající zdatnosti naší mládeže, či růstu počtu obézních napříč celým věkovým spektrem i pohlavími.  Oboje dohromady tvoří spojené nádoby a oboje se periodicky dostává na titulní stránky médií. Čerstvě mimoidní diskuse až o pěti hodinách školní tělesné výchovy. 

Spory ve sportu aneb historie se opakuje

Viditelnější je pochopitelně sport nazývaný vrcholový a z něj rekrutující reprezentace. Nedá se říci, že by naše reprezentace měřeno výsledky na světových soutěžích, byla neúspěšná. Koneckonců jména Ester Ledecká, Eva Samková, Martina Sáblíková, Bára Špotáková a další jsou toho důkazem. Za pozornost však stojí jedna věc, nejsou produktem žádného systému, ale umanutosti jednotlivců. V případě aktuálně největší hvězdy Ester Ledecké rodičů, na první velký start Evy Samkové se skládali rodiče, příbuzní a kamarádi a u Martiny Sáblíkové, nebýt posedlosti Petra Nováka, tak jí také není. Na druhou stranu stojí propadáky kolektivních sportů v čele s fotbalem a hokejem, naposledy ženským volejbalem, paradoxně těmi sporty, které nejvíce prosluly různými aférami a které dostávají nejvíce dotací a mají nejvíce peněz. Nad rámec je spor České unie sportu (ČUS) a Českého olympijského výboru (ČOV) o neoprávněnou dotaci ve výši přesahující 70 milionů ve prospěch ČOV, kterou řeší soud. V pozadí však není jen pře o nezákonnou dotaci, kterou ministryně Valachová přihrála předsedovi ČOV Kejvalovi, ale boj o nadvládu nad českým sportem. ČOV pod vedením předsedy Jiřího Kejvala využil slabosti zanikajícího ČSTV. Pak ovšem nastoupil od čela ČSTV Jansta. ČSTV bylo transformováno pod jeho vedením v ČUS a znovu bojuje o ztracenou vůdčí roli v českém sportu. Nejde o nic nového pod sluncem, podobný spor probíhal po vzniku samostatného Československa ve 20 letech minulého století. Tehdy proti sobě také stály sportovní svazy a ČOV. Nějak se zapomíná na to, že primárním úkolem ČOV je zajištění účasti české reprezentace na OH a zastupování Česka v příslušných olympijských orgánech. Od dob nástupu Jiřího Kejvala získal nejen právo rozdělovat finance získané z loterií, ale také stojí za celou řadou neolympijských projektů, dotýkajících se obecné zdatnosti populace či sportování dětí. Na to čerpá státní dotace. Naopak ČUS byl relativně dlouho v defenzivě, vnitřně rozvrácen, přišel o příjmy ze Sazky. Teprve Jansta mu vnuknul jasnou koncepci a rozhodl se vrátit této organizaci, sdružující většinu sportovních svazů roli, která mu patřila. Narazil však na tvrdý odpor. Naopak svazy se mezitím mohly stát členy ČOV, a ten tak rozšiřoval pole svého vlivu. K tomu všemu se ve sportu angažoval premiér Babiš s oblíbencem Hniličkou, jmenovaným to vládním zmocněncem pro sport a nyní potencionálním šéfem nově ustanovené Národní sportovní agentury. Ta bude místo MŠMT přerozdělovat erární finance určené pro sport, k čemuž se ještě vrátíme v konci našeho textu.  O tom, jak bude spolupracovat s ČUS a ČOV v oblasti reprezentace i sportu pro všechny, nepadlo ani slovo. Lídrem chce být ČOV, není tedy od věci si položit otázku, jak si vede po ekonomické i sportovní stránce v porovnání s jinými státy.

Tři příklady ze světa, první z USA

Dlouhodobě nejúspěšnějšími sportovci na olympijských hrách jsou Američané, tedy reprezentanti USA. Na rozdíl od ČOV americký olympijský výbor (USOC) nedostane od státu ani korunu. Peníze si musí získat sám z prodeje marketinkových práv a darů. Kromě toho, že zabezpečuje účast sportovců na hrách, podporuje jejich přípravu. Ve svém majetku má a spravuje olympijská tréninková centra, která jsou multifunkční. V nich se připravují nejen američtí reprezentanti, ale také reprezentace jiných států. Olympijská centra v Lake Placid a Colorado Springs, či centrum se statutem olympijské v Chula Vistě, nabízejí zázemí v podstatě pro všechny olympijské sporty jak zimní, tak letní. Servis, který poskytují je úplný, od ubytování, přes stravování až po fyzioterapeuty, lékaře. Za pobyt zde američtí olympionici a sportovci platí. Příspěvek na přípravu dostávají od svazu a ti velmi úspěšní navíc od sponzorů, případně jsou studenty univerzit. Právě univerzitní sport má v USA zcela odlišnou strukturu a univerzity si na svých sportovních týmech zakládají a v mnoha sportech jsou základem reprezentace. O tom, jak USOC pracuje, svědčí i to, že pružně reaguje na trendy v olympijském hnutí. Kromě výše zmíněných tréninkových center, mohou využít američtí sportovci i několik dalších tréninkových center se statutem olympijské. V momentě, kdy bylo rozhodnuto, že na OH v Riu bude zařazen bicross, nechal USOC ve středisku v Chula Vistě promptně postavit několik drah. Když Martina Sáblíková dovezla první medaili, začalo se mluvit u nás o rychlobruslařské kryté dráze (hale). Zatímco USOC jednal a stavěl, u nás se o hale stále mluví. To je druhý podstatný rozdíl. Zatímco naši politici a sportovní funkcionáři nejen v ČOV mluví, slibují v duchu motta „slibem nezarmoutíš“ a natahují ruku k eráru, ti američtí peníze vydělávají a investují. Ví, že investice se jim vrátí, pokud jejich sportovci budou úspěšní. Na druhou stranu si začínají američtí olympionici stěžovat, že v domácích střediscích pro ně začíná být draho. Využívá jich jen 13 % amerických olympioniků. Střediska fungují na komerční bázi a musí vydělávat na svůj provoz a nejlépe mít i zisk, což jim jde dobře. Raději tedy vydělávají, než servisují vlastní sportovce. Průměrný americký olympionik dostává měsíčně podporu 400–2000 dolarů, takže cena 100 a více dolarů za den pro něj je nedostupná. Ti hvězdní a hlavně marketinkově úspěšní jsou na tom lépe, protože mají velkou podporu od sponzorů. Zodpovědně lze říci, že státní kasu americké olympijské medaile příliš nezatíží. USOC hospodaří se 100 miliony dolarů ročně, tedy zhruba 2 miliardami korun. Na vlastní přípravu sportovců (Team USA) vydá 82 % (v to však čítaje i provoz zmíněných výdělečných olympijských tréninkových center apod.), 12 % na marketing a fundrainsing a pouze 6 % stojí administrativa. Sportovci jsou více saturováni vlastními svazy. Například atletický svaz USTAF vykazuje roční příjmy řádově 55 milionů dolarů. Na straně příjmů cca 35 milion dolarů patří opět nejvyšší částka sponzorům, tj. celé dvě třetiny. USTAF těží hodně z dlouhodobé smlouvy se stanicí NBC Sport. Na straně výdajů stojí nejvíce příprava elitních atletů, ročně přibližně 10 milionů dolarů.

Pokud jde o cenu olympijských medailí, tak USOC vydává přehled po jednotlivých sportech. V desetiletí 2004–2014 suverénně nejdražší medaile byly ty sáňkařské. V tomto sportu vynaložil USOC na zisk jediné medaile 14,3 milionů dolarů, což je 314 milionů korun. Naopak jedna atletická medaile přišla na 791,5 tisíc dolarů, tedy 17,4 milionů korun. Ještě levnější byla plavecká, která vyšla USOC na pouhých 13 milionů korun. Průměrná cena medaile za všechny sporty byla 1,088 milionů dolarů, což je 23,9 milionů korun.

Velká Británie – státní výroba medailí

Britové na to šli jinak. Když už se nemohli koukat na bídné výsledky svých reprezentantů, inspirovali se socialistickým systémem a založili v roce 1996 státní agenturu UK Sport (United Kingdom Sport). Do té začali plynout peníze ze státního rozpočtu, přesněji řečeno z výtěžku státní národní loterie, založené pro tento účel. Agentura má 103 zaměstnanců, to si zapamatujte! UK sport je zřizovatelem další agentury zvané English Instutite of Sport, který má přes 400 zaměstnanců a stará se o reprezentanty po vědecké, lékařské a dalších stránkách. Obě agentury pečují o 93 % úspěšných britských reprezentantů, medailistů na olympijských hrách. Své agentury pak mají všechny země britského společenství. Zprvu byli Britové nadšení sportovním zázrakem. Díky enormnímu přílivu peněz sice přišly olympijské medaile, ale jak poukazují kritici, efekt na zdatnost britské populace byl nulový. Přitom to byl jeden z hlavních argumentů vzniku agentury a přílivu peněz do sportu. Britové uvádějí, že jedna medaile na OH 2012 v Londýně je přišla na 4,6 mil. liber, tj. zaokrouhleno 138 milionů korun, další olympijský cyklus je stálo 67 medailí z Ria 2016 celkem 274 milionů liber, tedy asi 4,1 milionů liber jedna medaile, tj. 123 milionů korun. V tomto kontextu domácí kritici hovoří o nejdražších olympijských medailích ze všech zemí, my ale víme, že to není pravda.

Odbočka do Česka a malé srovnání

Již jsme uvedli, že při stejném přepočtu stojí naše olympijská medaile 165 milionů korun. V ceně však není započtena činnost ČOV, příspěvek ČOV vybraným reprezentantům na přípravu, stejně jako příspěvek svazů. „Nejdražší“ medaile asi získala Ester Ledecká. Na podzim proběhla pře mezi jejími zástupci a lyžařským svazem, jak jinak než o marketingové využití reklamních ploch. Ester dostala na letošní rok celkem 5,62 milionů hlavně od lyžařského svazu, méně od ČOV a Dukly. Zbytek si platí sama, tak jak tomu bylo doposud, kdy se svaz nepředal a plátcem byla rodina a sponzoři, kteří očividně více rozpoznali její potenciál. Odhadem stojí její sezona 7–8 milionů. Stát tedy její olympijská medaile moc nestála. Úspěšná oštěpařka Bára Špotáková si o takové sumě na přípravu může nechat jen zdát a reálně jsou její medaile za hubičku. Suma sumárum je někde něco špatně a evidentně dosti peněz je vynaloženo neefektivně. To je jedna věc. Tou druhou je způsob jejich získávání. Britský systém je financován z výnosu národní loterie (každoročně přináší asi 70–80 milionů liber) a zbytek představují příjmy od sponzorů (30–40 milionů liber), zatímco u nás přicházejí peníze de facto jen ze státního rozpočtu. Navíc neplatí, že medaile je za hubičku, ale stojí hodně peněz. Tisková mluvčí ASC Dukla Praha spočítala kdysi cenu olympijské medaile na 300 000 milionů (odkaz zde). U reprezentace totiž platí, že ji primárně zajišťují, krom velkých kolektivních sportů, tři velká rezortní střediska.  Jejich provoz stál a stojí ročně řádově 0,75 miliardy. Za čtyři roky olympijského cyklu, budeme-li to počítat jako Britové či Američané, to jsou 3 miliardy. Medailový zisk na OH 2014 a 2016 byl 18 medailí. Počty jsou jednoduché, 166,6 milionů za jednu medaili. A to v jejich ceně nejsou příspěvky svazů na přípravu reprezentantů, stejně jako příspěvky ČOV na přípravu vybraným olympionikům, lčenům Top teamu, a sama účast na OH. Reálně tak jsou naše olympijské medaile ještě dražší a cenou předčí i ty britské.  

Pragmatismus Britů a britský olympijský výbor

Britové pragmaticky uvažují do kterých sportů investovat, aby maximalizovali svůj olympijský zisk. Mottem je „What it takes to win?“ a What it costs to win? Zjednodušeně, co je potřeba pro výhru a kolik výhra bude stát. Proto preferují sporty, kde je možnost získat více medailí. Ideální je v tomto směru třeba gymnastika či plavání, kde jeden úspěšný sportovec může vybojovat i několik zlatých medailí. Takto nastolenou cestu přímo podporuje i výpočet ceny amerických medailí podle sportu, které jsou třeba právě v plavání nejlevnější.  

Samotný britský olympijský výbor (BOA) nedostává od státu, podobně jako ten americký, ani korunu. Peníze získává obdobným způsobem – příspěvky sponzorů, fundraisingem a obratným marketinkovým využitím olympijských symbolů. Jaký zásadní rozdíl oproti ČOV. Nezávislost činí z BOA, podobně jako z amerického olympijského výboru, silného, nezávislého hráče, nepodléhajícího politickým tlakům. Pod názvem Team GB navenek zaštiťuje, sdružuje a pomáhá britským olympionikům. Tedy jde o systém stejný jako v USA.

Jak je tomu ve Finsku? 

Zemí zaslíbenou sportu je Finsko. Tamní olympijský výbor získává finance od ministerstva školství a kultury a od sponzorů. Háček je v tom, že podobně jako v Británii rozdělují Finové peníze získané v loterii Veikkaus, která je státní. K nim je třeba připočíst výnosy získané z placených digitálních kanálů. Ministerstvu to ročně přinese více než 1 miliardu eur, tedy něco přes 26 miliard korun. Na sport je určeno rámcově 15–20 %, v roce 2017 to bylo 160 milionů eur, tedy asi 4,2 miliardy korun. Finský olympijský výbor pracuje s rozpočtem na úrovni 33 milionů eur, tedy 858 milionů korun. Tři čtvrtiny rozpočtu tvoří státní dotace z výše uvedené loterie. Kromě toho dostávají dotaci jednotlivé svazy, například finská federace sportů, obdoba ČUS, obdrží řádově 45 milionů eur. Také finský olympijský výbor podporuje své reprezentanty přímo. Ti jsou rozděleni do tří kategorií, přičemž v té první obdrží ročně na přípravu 20 000 eur, ve druhé 10 000 eur, ve třetí 5000 eur. Zainteresovaní jsou i trenéři, kteří dostanou podle výkonnosti svěřenců buď 2500 eur či 1250 eur. To znamená, že potenciální finský olympijský medailista dostane podporu a přípravu od svého olympijského výboru 520 000 Kč. K tomu je třeba připočíst podporu od svazu, oddílu a sponzorů. Na rozdíl od Američanů a Britů zveřejňují Finové ve výroční zprávě seznam všech podporovaných sportovců a trenérů s uvedením částky. Kromě podpory reprezentantů zajišťuje finský olympijský výbor samozřejmě účast na hrách a nově také má v programu péči o fyzickou aktivitu a sport v celém Finsku. Jeho vizí je být jednou z fyzicky nejaktivnějších zemí na světě a nejúspěšnější severskou zemí. Jde o trend dnešní doby, kdy národní olympijské výbory pod taktovkou MOV zaměřují značnou část své energie a část rozpočtu do něčeho, co bychom nazvali sport po všechny. Není to tedy jen nápad našeho ČOV, ale obecný světový trend.  

Český olympijský výbor – ať žije erár

ČOV žije primárně ze státních dotací. Rozpočet kolísá podle toho, zda je olympijský či neolympijský rok. Hospodaří tak zhruba 400–600 miliony korun ročně, v olympijském roce rozpočet narůstá. Jím zřízená Česká olympijská pak se cca 207 miliony v roce 2017. Rozpočet ČOV postupně roste a tudíž erár stojí jeho činnost více. Příjem od sponzorů je v rámci celkového rozpočtu zanedbatelný, řádově v procentech, stejně jako příspěvky od Mezinárodního olympijského výboru. ČOV rozděluje i příjmy z loterií, které činí 23 % z výnosů. V roce 2016 to bylo 661 milionů a nejvíce přinesla Sazka (308 milionů), Tipsport (173 milionů) a Fortuna (95 milionů), přitom střízlivým odhadem loterie generují ročně 2–2,5 miliardy korun. Ztrátu Sazky lze proto považovat za historické selhání jak sportovních funkcionářů, tak i politiků. Kdyby to bylo jako v Británii či Finsku, měly by sportovní organizace podstatně více a stát by mohl na financování sportu ušetřit. Zajímavé je, že z loterií obdrží nejvíce korupcí prolezlý fotbalový svaz, v roce 2016 to bylo bezmála 172 milionů. Sportovní svazy zahrnuté v TOP seznamu MŠMT, kterých je 62, obdržely dohromady 196,6 milionů.

Samotný ČOV vydává na zajištění reprezentace ročně cca 50 milionů. Podíl svazů je proměnlivý podle velikosti jejich reprezentace.  Například ČAS z celkových nákladů na úrovni 230 milionů vynakládá na reprezentaci 30 milionů, bohužel nelze určit, kolik je přesně na dospělou. Odhadněme, že z celkových asi 13 % je to 10 %,  tedy nějakých 24 milionů. Z tohoto pohledu pak stojí vlastně medaile velmi málo.

Po sečtení vlastních nákladů sportovce zjistíme, že se pohybují v řádech jednotek milionů. Někde je tedy chyba v systému anebo systém pracuje neefektivně.

Sport pro všechny, všechno je jinak

Stejné je to se sportem masovým či rekreačním, jednoduše sportem pro všechny. V Americe si za sport platíte a nikdo neřeší podporu. Skvěle je tu propracovaný systém školního a univerzitního sportu, kterému neunikne jediný mimořádný talent. Jinak je sport záležitostí jedinců a servis soukromý byznys. Pokud uspějete, vynaložené náklady se vám vrátí. Jiný přístup mají ve Finsku. Tam putují peníze ze státního rozpočtu, či místních rozpočtů především na sportovní zařízení. Staví je a hlavně udržují. To je podstatný fakt. Stačí si jen vzpomenout na naše zubožená sportoviště, která v mnoha obcích přežívají více díky místním či krajským samosprávám, než péči státu. Sportovního fanouška cestou Finskem zaujme, že takřka v každé vesnici je sportovní hala a fungující sportoviště. Celkem jich tam je na 5000. Zatímco u nás máme nyní dvě atletické haly, třetí věčné provizorium strahovské nafukovací haly a zcela atypickou halu v Jablonci, ve Finsku se každý rok koná jejich halové atletické mistrovství v jiném městě. U nás se nyní střídá Praha a Ostrava, zbylé dvě haly (pražská nafukovací na Strahově a hala v Jablonci) jsou nevyhovující. Naopak vlastní sportování si platí Finové sami a na nás poměrně draze. Jenže za své peníze dostanou, podobně jako v Americe (v to počítaje i Kanadu), perfektní servis. Navíc, vezmeme-li jejich příjmovou hladinu, zjistíme, že oněch 4–8 euro poplatku za jednorázové využití sportoviště není mnoho, kromě toho servis, který poskytují, je nesrovnatelný. Při pravidelném sportování, což platí i pro děti, je výhodné stát se členem sportovního klubu.  

Co stát postavil v Česku za sportoviště? Slíbil mnoho, nepostavil nic, a o to co stojí, se nestará. Stačí se podívat do  Harrachova, na Strahov a další zchátralé areály. Stát převedl sportoviště tělovýchovným organizacím a nechal jim je i je samotné napospas s heslem starej se jak umíš. Kdo se pohybuje ve sportu, ví, že mnoho sportovních zařízení nemůže vydělávat, neboť by vstup stál tolik, že by tam nikdo nechodil. To pochopili ve Finsku, Británii i jinde, jen u nás politici zůstávají ve fázi slibů. 

Řešíme, že ze života dětí mizí spontánní pohybové aktivity, pohybovou gramotnost, ale nevnímáme, jak zásadně se změnila společenská situace. Spontánní pohybové aktivity nahrazují organizované, placené. Ale to je zase jiný problém. Stát ani povětšině kraje či místní samosprávy, neudělali pro sport z pohledu výstavby zhola nic. Obce staví dětská hřiště podle jednotného schématu s obdobnými prvky, k nim je nutno připočíst zařízení pro sport důchodců, která patří do stejného ranku. Dobrý byznys pro dodavatelské firmy a prostředníky. Pro sport to význam nemá.  

Hodně obdobných programů, efekt žádný

Problém je v roztříštěnosti, komplikovanosti a „šedosti“ financování. Peníze se přelévají, mizí a ke koncovým příjemcům dorazí pakatel. Proč si ČOV na sebe nevydělává sám? Proč dubluje programy pro děti, které současně dělá ČUS, svazy i další organizace? Konkrétně.

ČOV řídí projekt Sport v okolí, na který přispívá i Sazka a náležitě se tím chlubí. Dalším projektem je Česko sportuje, s cílem podpořit zdravý životní styl občanů ČR (s MŠMT a MZ). ČUS má svůj projekt Sportuj s námi (MŠMT), jehož cílem je zapojení občanů do sportovních aktivit. Kromě toho mají svoje projekty jednotlivé svazy. Například jeden z největší svazů – atletický – má projekty Jsem atlet, dále Pohybová gramotnost, atletika pro celou rodinu a Atletika pro děti – s připitomělým podtextem atletění (ano čtete dobře – atletění) dětí s rodiči v klubech a oddílech. Zaměřením dokonce i na dvouleté, tříleté děti. V rámci projetu „Jsem atlet“ svaz nechal vyrobit spoustu cetek s logem Jsem atlet. Na atletických závodech pak stojí stánek, u něhož příchozí po splnění tří disciplín (dřepy, kliky, leh-sed), obdrží třeba klíčenku. Problém je v tom, a znalí vědí, že na atletické závody chodí jenom atleti a případně fandící rodinní příslušníci. Diváky, krom Zlaté tretry, by člověk na prstech jedné ruky spočítal. Program tedy přesvědčuje přesvědčené.

Fotbalový svaz zase do českého prostředí aplikoval program UEFA Grassroots Programme – Můj fotbal s podtitulky typu Můj první gól. V jeho rámci vznikl i pozoruhodný videoseriál, v němž filmový „otec“ a „syn“ po obdržení základní fotbalové sady, ukazují, jak by měl vypadat sport = fotbal v rodině. Táta učí syna základním fotbalovým dovednostem, k čemuž návod dává zmíněný videoseriál. Všechny hvězdy, co si pamatuji, vyrostly na plácku při spontánním hraní vším, za první republiky hlavně hadrákem. A vrcholem je, když videoseriál ukazuje cvičení na posílení středu těla (hluboký stabilizační systém). Co kdyby raději děti naučili stojku, přemet, kotoul, výmyk, toč, chodit po rukou – to se pak rozvíjí jinak a přirozeněji i ten hluboký stabilizační systém. Nehledě na to, že slabé tělo ve správné statické poloze nevydrží a cvičením si pak spíše uškodí, než pomůže. A kdo si šel s dětmi zakopat, tak ví, že si chtějí především hrát, nikoli cvičit techniku anebo alespoň kopat penalty. Nevím, jaký je reálný dopad tohoto videoseriálu, ale peníze byly v souladu s programem vynaloženy a někdo ta videa určitě za sponzorskou cenu rád natočil. Fotbalový svaz financuje i projekt Škola v pohybu, v jehož rámci fotbaloví trenéři navštěvují základní a mateřské školy. Skutečně mateřské školy! Jedním z problémů českého sportu pro všechny je spousta neefektivních programů, které se vzájemně dublují, ale ke kýženému výsledku nevedou. Zatímco podle anket u nás sportuje jednou týdně třetina lidí, v Británii je to 60 % a ve Finsku dokonce 75 %. Jak ukázal britský příklad, není vztahu mezi olympijskými medailemi a počtem pravidelně sportujících obyvatel. Z toho pohledu jsou i tolik oslavované olympijské parky střelbou slepými. Projde jimi sice mnoho lidí, ale dopad na pravidelnou sportovní aktivitu už nemají. Ve Finsku, kde se sportuje nejvíc, hraje primární roli to, že lidé chtějí sportovat, mají kde sportovat a nevadí jim si za svoji aktivitu zaplatit. 

Konsekvencí těchto programů je i nárůst administrativy. Někdo musí projekty připravovat, realizovat a marketingově zviditelnit. Zatímco všechny svazy za starého ČSTV sídlili v budově v ulici Na Poříčí a třeba na atletickém svazu byste tam našli celé čtyři! lidi, dnes má své sídlo na Strahově a 36 zaměstnanců. Fotbalový svaz si postavil dokonce nové sídlo, aby se tam celý ansámbl vešel. Sekretariátu, sekcí a oddělení má požehnaně, že se na rozdíl od atletů ani nedá spočítat, kolik lidí tam má skutečně na starosti chod svazu a kolik jich vymýšlí tyhle kraviny a posléze je zviditelňuje. A asi špatně. Stačí se zeptat v okolí fotbalistů a trenérů, kolik jich slyšelo o projektu Můj první gól.

Kde sportovat?  

Další nikoli problém, ale kardinální průšvih českého sportu je již zmíněná infrastruktura. Stát sice převedl sportoviště na oddíly, ale ty nemají finance na údržbu, mnohdy ani na vlastní činnost. Zástupci ČUS uvádí, že z asi 10 000 tělovýchovných jednot a sportovních klubů nemá 76 % dost peněz na základní fungování, 94 % na zaplacení kvalifikovaných trenérů, natož na údržbu. Co se sportovišť týče, průměrný věk zařízení je dle ČUS 48 let. Nebýt za První republiky Sokolů a Orlů apod. a po 2. světové válce vlny budování v Akci Z, tak dneska není kde sportovat. Aby toho nebylo dost, dotační program MŠMT na údržbu sportovišť je vázán na oddíly, které mají více než 12 dětí. Jenže ono 2400 klubů nemá ani 12 dětí, takže ostrouhají, stejně jako těch 1200, co nemají ani jedno dítě. Nehledě na to, že na peníze na dotace na údržbu, které se rozplynou mezi řádově 5000 klubů a oddílů, ve výsledku nic neřeší. Můžete opravit střechu, ale už ne topení nebo podlahu. Peníze se opět rozplynou, sliby zůstávají. Plácky pro spontánní sportování nahradily parkoviště či bytová výstavba. Nová hřišťátka s mnoha herními prvky problém neřeší. Hezky to nejen v jejich případě řekl Petr Záhrobský v Lidovkách 9. 2. 2019: „Ono se strašně peněz utopí v takových akcích typu všichni sportujeme a tak dále, tam se rozplyne tolik milionů. Nebo se postaví nějaké hřišťátko za xx milionů, to jsou hodně vyhozené peníze“. S tím nelze než souhlasit.

Lásku ke sportování a hubnutí české populace nepřinese ani pět hodin tělesné výchovy ve škole. To je plácání do větru, které nic neřeší a z pohledu obsahu učiva jde o utopii, stejně jako z pohledu obsahu náplně družin, kterou nemá ani smysl komentovat. Chyby jsou popsány, ale myslet si, že situaci zlepší vyhazování peněz prostřednictvím nic neřešících programů, je omyl. To není správná cesta, pokud nechci uměle zvyšovat zaměstnanost zbytečnými projektovými manažery a PR pracovníky. Všichni vědí, že zakopaný pes je v rodinné výchově a rodičích, v nedostatku spontánního pohybu, všimli jste si, jak každý „expert“ vzpomíná: „…to my, když jsme byli mladí…“. Svůj podíl na tomto tristním stavu má i školní tělesná výchova, tělovýchovné vysoké školství, nedostatek kvalifikovaných trenérů mládeže v oddílech atd. Nikdo zatím nenavrhl smysluplnou cestu jak z toho ven. Životní styl i priority se od sametu změnily a je otázkou, do jaké míry se tím má stát zabývat.  

Nesmysl anebo dobrý plán – Národní agentura pro sport

Posledním zoufalým výkřikem je ustavení Národní agentury pro sport, podle návrhu Babišova oblíbence, dosud vládního zmocněnce pro sport, poslance Milana Hniličky. Zatím jím předložený návrh více myslel, než na podporu sportu v Česku, na jeho vlastní zabezpečení, případně kamarádů. Její zřízení prošlo tiše hlásáním parlamentu ve středu 13. března. Plány jsou známé. Jako základ v prvním roce převezme agentura 28 úředníků MŠMT, kteří tam dosud obhospodařují sport. Během roku se zvýší počet zaměstnanců na 60 a v roce 2020 konečných 80. Nicméně vznik agentury má skoro roční zpoždění, tak uvidíme. Návrh je pro 10 milionovou zemi „přímo excelentní“. Britský UK sport má 100 zaměstnanců a připomínám, žije ze státní loterie. Británie má 66 milionů obyvatel. Tedy prostý výpočet – u nás jeden „sportovní“ úředník na 125 000 obyvatel, v Británii na 660 000 obyvatel. Jak je v Česku zvykem, státní šéf si své spolupracovníky volí sám, k tomu ministerský plat. Dobrý vedlejšák k platu poslance (byť se po kritice nechal slyšet, že je připraven vzdát se poslaneckého mandátu, realita však bývá jiná, ukazuje česká politická praxe). Nelze se nezamyslet nad tím, že ušmudlaných 5–6 miliard bude obhospodařovat 80 lidí. Pochybuji silně o tom, že Babiš dostojí svého slova a reálně bude zvyšovat „rozpočtovou“ kapitolu sport. Letošek je toho důkazem, v kapitole sport MŠMT je místo slibovaných 7 miliard pouhých 5,5 miliardy. Agentura má pro letošek plánovaný 65 milionový rozpočet, za rok už 100 milionů. Jen za hlídání a přerozdělování peněz! Jak to proboha dělají v tom Finsku? Na jednu agenturní hlavu připadá při vysněných 10 miliardách v rozpočtové kapitole sport 125 milionů, počítáme-li, že vedení agentury pracovat nebude. Za to nepostavíte slušnou halu. Vysoutěžená cena nejnovější atletické haly v Ostravě byla 337 milionů korun, skutečná jak je v Česku zvykem, byla vyšší – 385 milionů. Běžnou sportovní halu dnes postavíte za zhruba 60–70 milionů. Čili se toho moc nepostaví, a úředníci budou vymýšlet další a další zbytečné programy sportu pro všechny a dotační programy pro ČOV, ČUS, Sokol, rezorty a reprezentaci, tak jak tomu bylo doposud. Jen to bude stát více a na sport zbyde o 100 milionů méně. Později to bude určitě více, neb každý úřad bobtná a prodražuje se. Místo zbytečné agentury mohla být každý rok postavena v jednom městě sportovní hala a ještě zůstane na slušnou mzdu pro 20 kvalifikovaných úředníků MŠMT, kteří by zjednodušenou agendu zvládli. Nesměli by však podléhat vlivu funkcionářů jako je Pelta, Kejval a další podobní, aby to fungovalo lépe a nemuseli jsme řešit dotační kauzy.

Shrneme-li to. Proč Národní agenturu pro sport, když ve Finsku to mají zařízeno obdobně jako nyní u nás a funguje je to? Proč se nikdo nezabývá tím, že příslušný odbor na MŠMT nepracuje dobře a chce hned zakládat zbytečnou agenturu. Nestačilo by podobně jako ve Finsku jen zefektivnit příslušné oddělení a analyzoval vůbec někdo, jak se situace třeba změnila po odchodu ministryně Valachové. A když už agenturu, proč tak přezaměstnanou? A jak to jde v kontextu s prohlášením vlády o snižování počtu státních zaměstnanců? Jaký bude legislativní rámec agentury? Na MŠMT stojí za úředníky právní oddělení, jak bude fungovat agentura? Je v oněch 80 zaměstnancích třeba právě právní a legislativní část anebo nastoupí tolik oblíbený předražený outsourcing mnoha služeb? Jsem skeptik a bohužel není třeba být prognostik, aby člověk věděl, že s nejvyšší pravděpodobností se nic nezmění, jen přibyde další zbytečný úřad.

Asi je potřeba říci, co platí všude ve světě. Sport, včetně sportu dětí, si platí primárně každý sám. Pokud chce sportovat pravidelně a soutěžit k tomu, měl by dostat šanci ve sportovním klubu nebo oddílu bez ohledu na výkonnost. Kluby by neměly odmítat méně nadané děti. Kluby a oddíly musí mít kvalitní zázemí jak materiální, tak personální. Důležité je mít kde sportovat, to je první předpoklad a druhý, nesmí to rodinu zruinovat. Stát a samosprávy by měly hlavně investovat do infrastruktury a pečovat o ni, aby sportovcům nepadala na hlavu. Pak už zbývá zrušit neefektivní programy sportu pro kohokoli a peníze dát na provoz zařízení, provoz oddílů a spolků a na kvalifikované trenéry dětí a mládeže. A v neposlední řadě účelně vynaložit prostředky na reprezentaci. Dospělá populace je ochotna si sportování platit, dokazují to nejen tisíce účastníků závodů RunCzechu, ale i dalších obdobných akcí i v jiných sportech. Tyto akce rozhodně nejsou prodělečné z hlediska pořadatele. Tam není třeba pořadateli přispívat vůbec. Jde o českou specialitu, přispívat z eráru na soukromý byznys. Pak by třeba odpadlo handrkování o reprezentační smlouvy anebo se skládáním rodičů, příbuzných a kamarádů na první reprezentační starty, protože by zbylo dost peněz na reprezentaci, stejně jako na „sport pro všechny“, přesněji na výstavbu a údržbu sportovišť. Jenže to by MŠMT, ČOV, ČUS a další bafuňářské složky museli pracovat efektivněji a ne utápět peníze ve vymýšlení a obhajování zbytečných programů. 

U nás nikdy nebudou velcí sponzoři jako v USA. Na tohle není Česko připraveno a ani stavěno. Musíme se tedy inspirovat ve Finsku. Státní peníze získané ze státní loterie rozdělují úředníci na ministerstvu školství a kultury, a ty jdou primárně na infrastrukturu a reprezentaci. Nelze nezopakovat, nebýt diletantismu našich tělovýchovných funkcionářů, kteří si nechali vyfouknout za tichého přispění politiků Sazku, mohlo být sportu výrazně veseleji. Na druhou stranu Britové založili státní loterii na konci 90. let, aby získali finance na sport. Proč by to nešlo u nás, aby stát vstoupil znovu na loterijní trh. Vždyť totéž funguje ve Finsku a dalších evropských zemích. „Příspěvek“ loterijních firem je spíše symbolický.

Na závěr ještě jedna citace Petra Záhrobského: „Za toto mě nikdo nebude chválit, ale moje zkušenost je, že do věku žákovského, případně do věku mladších juniorů by se o to měli starat rodiče, eventuálně kluby. Pokud ten junior uspěje, udělá titul mistra světa, tak by měl nastoupit stát. A pak by se to portfolio vyhozených peněz strašně zúžilo. A jednotlivcům by se vytvořily mnohem lepší podmínky. Zrovna když poslouchám pana (Milana) Hniličku (vládní zmocněnec pro sport – pozn. red.), tak moc nadšený nejsem. To jde jen o jiné rozdělování jinou agenturou, stávající ansábl na ministerstvu, těch 25 lidí, co tam je, je dostačující, akorát je potřeba je vyměnit, aby to dělali lidé, kteří mají erudici a vědí, o co jde.“ Nesouhlasím se vším, co Záhrobský říká, ne všichni rodiče jsou bohatí, ne všechny kluby mají dost financí na podporu talentů, ale rozhodně má zdravější názor, než všichni experti, kteří dosud o sportu rozhodují.

 Pavel Červinka


 

 12. 6. 2019

Zlepšení Hejnové, dobrá půlka v Bydhošti

Neuplynulo ani pár dní a Zuzka Hejnová vylepšila svoje letošní maximum v Římě na 54,82 ve finále DL v Římě, kde doběhla na výborném místě. V polské Bydhošti si v dnešním večeru vedli dobře půlkaři. Diana Mezulianiková doběhla druhá v letošním maximu 2:01,91. Na konci programu se potom blýskli Lukáš Hodboď, který skončil v čase 1:46,86 šestý, Filip Sasínek sedmý výkonem 1:46,98. Pro oba je to samozřejmě SB. Vyhrál Adam Kszczot časem 1:45,14. Marcin Lewandowski doběhl těsně před kluky za 1:46,62.

Včera běžela v Turku na Paavo Nurmi Games 1500 m Kristiina Mäki za 4:10,35, což stačilo na 6. místo. Filip Šnejdr byl na půlce čtvrtý výkonem 1:47,58. V Praze se konal tradiční mítink Praga Academica. Tentokráte trochu připomínal pouťák, kterému kralovaly výkony Markéty Červenkové, která se připravuje pod vedením Petra Stehlíka a výrazně si zlepšila PB na 17,70 m. Lada Vondrová příjemně naladila atletické fanoušky výkonem na  400 m př. 56,81 s. 


6. 6. 2019

Počet limitářů na svět utěšeně roste

Uplynulé dny byly na domácí půdě ve znamení Memoriálu Josefa Odložila. Napjatě bylo očekáváno především představení oštěpařů, Tomáše Staňka, Zuzky Hejnové a Jakuba Holuši. Právě Jakub byl hlavní tváří závodu. Běžel statečně, ale únava z hrubé přípravy v Keni, kde doháněl manko ppo zranění, vykonala své. Nakonec byl nejlepší z českých reprezentantů Honza Friš. Filip Sasínek odstoupil po 700 m. I na něm se projevila únava, v sobotu absolvoval závod v Polsku, cesta do Polska, zpět do Hodonína, odtud do Prahy v tomhle počasí - to vše udělalo své. I mladé tělo potřebuje občas vysadit a regenerovat. Oštěpaři očekávání naplnili, Jakub Vadlejch přehodil 85 m, vyhrál a splnil limit pro MS. Víťovi Veselému moc do limitu nechybělo, škoda, že ho začala zlobit achillovka. Také Tomáš Staněk může být spokojen s výkonem za 21 m. Asi s nějvětším napětím se očekával start Zuzky Hejnové, která vyhrála v čase pár setinek na 55 s. Je pravda, že do sezony takto skvěle už dlouho nevstoupila a určitě bude její výkonnost nadále stoupat. Otázka je, zdali se vrátí k časů na úrovni 53 sekund a lepších. Sama hlásí, že ji v přípravě nic neomezuje, takže se nechme překvapit. Další závody napoví. Ve druhém sledu byly očekávány výsledky Pavla Masláka, ten s časem přes 46,5 určitě spokojen nebyl. Naopak o pár setinek zaostavší junior Krsek prokazál svoje kvality. Z juniorů se zlepšil i David Ryba a až nebude spát na startu a trochu ještě zapracuje na technice, lze od něj očekávat brzký výkon pod 14 sekund. Jen o dvě setiny za ním zaostal i Brož, po kterého je hlavní tratí 400 m plotů, takže zrychlení na podpůrné trati vždy potěší. Dobře si vedl i Víťa Müller na čtvrtce plotů a slušně běžela Diana Mezulianiková půlku. Čas lehce přes 2:02 je dobrý vstup do sezony a předpoklad pro kvalitní 1500 m. Za ní se zlepšily Vendula Hluchá a hlavně dlouho mírně stagnující Renča Vocásková. Vendy splnila limit na U23, Renča pojede na světovou Univerziádu. V dálce se snad po nepovedené hale začíná nacházet Radek Juška. Do osmi metrů mu sice ještě dva decimetry chybí, ale už se trefuje na prkno a určitě se posune. 

Limit na MS splnila i kladivářka Kateřina Šafránková a jejímu trenérovi Dušanu Královi a koneckonců i jí, určitě spadl velký kámen ze srdce. Na úvod sezony měli dobré starty běžci. Kristiina Mäki běžela dva závody v Číně. První jí nevyšel podle představ i když forma byla famozní, je příroda holt někdy proti. Za to ve druhém zaběhla slibný čas pod 4:10. Třetí start v Lahti jí asi moc nepotěšil a s časem přes 4:14 a se 4. místem asi spokojena nebyla. Druhou mílařskou, s časem těsně nad 4:10 je právě Diana. Naše v hale nejlepší běžkyně, Simona Vrzalová, doléčuje zranění plantární fascie a zahájí sezonu později. Z kluků si stejně jako vloni vedou dobře půlkaři. V Gliwici běžel výborně Filip Sasínek, těsně za ním doběhl Lukáš Hodboď - 1:47,25 a 1:47,29. A to Lukáš podle slov svého trenéra se ve specce zatím dostal na 300 m úseky.  Až vyběhne v plné formě, určitě se bude na co těšit, stejně jako u Filipa Sasínka. Nelze opomenout zlepšení Tomáše Vystrka a uvidíme kam se posune Filip Šnejdr.

Ve funkci šéftrenéra oznámil svůj konec Tomáš Dvořák. Pro někoho překvapivý krok, pro jiné spíše očekávaný. Co k tomu říci krátce. Těžko se bude hledat nástupce, to je první jistá věc. Pár osobností je, ale ty do toho s nějvětší pravděpodobností nepůjdou. Pak bude muset svaz vybrat buď někoho z výběrového řízení, což asi spíše bude druhá liga, nebo zkusit experiment a sáhnout po manažerovi se znalostmi z atletiky. To může být nakonec možná dobrá cesta. Na druhou stranu jít po oTomášovi do funkce bude těžké, byl nesmírně pracovitý a v závěru v podstatě autoritativní. Společné jednání sekcí se postupně rozpadlo na jednání po sekcích, ta se poté stala jeho monologem. Nutno však upřímně přiznat, perfektně a fundovaně připraveným. To se mnohým nelíbilo. Dvořka rozumí všemu se neslo, jenže on se skutečně naučil mnoho, a když projdu třeba všechna ta jeho vyjádření, tolik diskutovaná mezi atlety a trenéry (pro server bezfrází či jak se to jmenuje, či pro Veselovského na TV Seznam), tak z nich čiší jednak skepse, bohužel oprávněná a jednak řadu věcí pojmenoval přesně, byť se to zdá tvrdé a hlavně dnes se to nenosí - upřímně kritizovat. V mnohém s ním souhlasím. Prostě je fakt, že současná generace, jak řekl jednou, až na čestné výjimky, ty koule doopravdy nemá, a nejen na víceboj. Bára se nebude zlobit, ale ta už k té nastupující generaci nepatří. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že i k ttěm "koulím" musí člověk dospět. Nebyl bych tedy tak skeptický, pár dobrých mladých se tam rýsuje. Kromě toho jsem měl někdy pocit, že si tu svoji "neoblibu" v poslední době přímo sadomachosticky užíval. Ale možná to byla jen obranná reakce. Toliko stručně k tématu, jsem zvědav kdo po něm přijde a jak se s touto pozicí a vším okolo vyrovná. V každém případě je třeba Tomášovi s veškerou úctou poděkovat a jak tomu v této zemi bývá zvykem, jeho práci na tomto postu oceníme až časem.


26. 5. 2019

Famozní Ogrodníková a skvělý Zemaník

V německém Offenburgu dnes vyhrála Nikola Ogrodníková oštěpařský mítink ve skvělém osobním rekordu 67,40 m. První dva pokusy přitom nemohla vůbec trefit a byly pod 60 m. Ve třetím však "trefila oštěp do vlákna" a ten doplachtil za 67 m hranici. V dalších pokusech si připsala dva křížky.

V soutěži mužů excelovali němečtí oštěpaři. Den starý WL Estonce Magnuse Kirta 89,33 m z finského Vantaa překonal Andreas Hofmann výkonem 89,40 m. Druhý skončil Berhard Seifert, který o šest centimetrů překonal taktéž 89 m. Třetí skončil Thomas Röhler s 85,47 m.

V Belgii konečně Jakub Zemaník prolomil v běhu na 5000 m hranici 14 minut a časem  13:50,67 si výrazně zlepšil týden starý osobní rekord z německého Karlsruhe. Ukončil tak dlouhé čekání českých vytrvalců na výkon pod 14 minut. 

MČR v běhu do vrchu proběhlo v sobotu Janských Lázních. Současně to byl nominační závod pro ME, které se koná začátkem července v e švýcarském Zermattu. V mužích získal titul Honza Janů před Markem Chrascinou. Třetí skončil Vít Pavlišta. V ženách dominovala Adéla Stránká před nachlazenou Pavlou Schornou a třetí Terezou Hrochovou z Plzně. V juniorech překvapil dorostenec David Bílek z Ústí nad Orlicí. Pro druhé místo, garantující účast na ME, si doběhl Borek Požár, podobně jako Pavla Schorná válčící s nachlazením. Juniorky vyhrála zcela suverénně Barbora Havlíčková. 

Dařilo se i Filipovi Sasínkovi ve středu v Bergenu, když porazil ve finiši Filipa Ingebrigtsena časem 3:41,61. V Kolíně se zaskvěla při prvním startu Barbora Špotáková, která vyhrála výkonem 63,85 m.